Tereza Srbova

Hyberobjekty

14.09.2018 / Tereza Srbová / #stunome / blog

Timothy Morton  – Britský filozof.

Profesor literatury a životního prostředí na texaské Rice University v USA.
Jeden z nejvýznamnějších představitelů filozofické školy ovlivněné německým filozofem Martinem Heideggerem, která se označuje jako objektově orientovaná ontologie (object-oriented ontology).
Autor řady knih, mezi nejznámější patří Ecology Without Nature: Rethinking Environmental Aesthetics (2007) či Hyperobjects: Philosophy and Ecology After the End of the World (2013).

Hyperobjects: Philosophy and Ecology After the End of the World

Timothy Morthon v této práci odpovídá na teze Quentina Meillassouxe. Kritizuje jej za to, že se snaží narušit uzavřený kruh korelace mezi subjektem a objektem způsobem, který jen dále potvrzuje antropocentrismus. Meillassoux podle Mortonovy interpretace opět hájí tezi, že „reality is finally knowable exclusively by (human) subjectivity“. Prolomením konečnosti korelace tak dochází k posílení výlučnosti subjektu samotného, který může skrze jazyk matematiky a přírodních věd poznávat věc o sobě. Morton vychází z objektově orientované ontologie Grahama Harmana a v jeho metafyzice nachází silnou inspiraci dílem Bruna Latoura. Podle této koncepce je člověk jako subjekt jen jedním z mnoha objektů, mezi kterými neexistuje žádná hierarchie a jsou od sebe navzájem odtažené, takže jsou ve své úplnosti nepoznatelné. Objekty jsou oddělené od svých projevů na úrovni fenoménů, nelze na ně proto vztahovat standardní koncepty kauzality, korelace nebo pravděpodobnosti. Jejich projevy můžeme proto sledovat na rovině estetické. Meillassouxem tematizovaná konečnost lidské subjektivity se rozšiřuje na všechny ostatní entity, z nichž jedna každá má svou specifickou konečnost a perspektivu nahlížení světa. Morton nahrazuje latourovskou ontologii sítí a kvaziobjektů svébytnou koncepcí hyperobjektů. Pokud podle něj máme pojímat komplexní fenomény jako je globální oteplování, musíme vyvinout nový metajazyk, který bude reflektovat estetické kvality hyperobjektů.

Hyperobjekty jsou entity „massively distributed in time and space relative to humans.“ Za hyperobjekt můžeme považovat například: Mokřad na Floridě, Souhrn veškerých radioaktivních prvků na planetě, celek biosféry nebo i černá díra. Tyto entity postrádají jednoznačné prostorové vymezení, a mají specifickou časovost, takže mohou být pro člověka po dlouhou dobu neviditelné. K popisu entit si Morton vypůjčuje Sartrovu metaforu dítěte, které poznává svůj vztah k prožívanému světu když noří ruku do soudku s medem, dotýká se vazké hmoty a pociťuje prožitek na pomezí pevnosti a tekutosti. Hyperobjekty jsou pomyslné soudky plné vazké hmoty, uvnitř kterých jsme chycení bez možnosti úniku. Jedná se o entity, jež svou existencí předchází existenci subjektu, který je v nich uvězněný jako v síti vztahů, od nichž se odvozuje jeho vznik i zánik. Hyperobjekty jsou k nám přilepené, utváří naši subjektivitu a naše percepce je proto nikdy nemůže úplně nahlédnout. Nejlepším příkladem vazkosti vlastní hyperobjektům jsou radioaktivní materiály: “The more you try to get rid of them, the more you realize you can’t get rid of them. They seriously undermine the notion of “away”.”

Každý objekt se ostatním objektům jeví jinak, než jak existuje sám o sobě – mezi jejich bytostnou a jevovou stránkou je nepřekonatelná trhlina. Neumístěnost (nonlocality) hyperobjektů vyplývá z kvantové teorie, která podle Mortona dokazuje existenci objektů s vlastnostmi, jaké jim přisuzuje objektově orientovaná ontologie. Kvanta jsou diskrétní entity, které jsou od sebe na navzájem stažené na fyzikální úrovni a nemají k sobě „total access“ . Jejich poloha nikdy není přesně určitelná, což narušuje představu a jasném ohraničení jednotlivých objektů. Celek není vysvětlitelný atomisticky ani holisticky, ale je spíše pochopitelný jako neustálý proud do sebe navzájem vnořených entit a jejich vzájemných interakcí: “objects wrapped in objects wrapped in objects.” (Harman)

Teorie hyperobjektů je přísně relativistická – čas ani prostor nejsou prázdné nádoby, ve kterých plují objekty, ale jsou jejich vlastním produktem. Časová perspektiva, v které je třeba uvažovat, abychom dokázali pojmout životní cyklus plastového výrobku nebo dopady globálního oteplování, se počítá v řádech tisíců let. Život hvězd se počítá v miliardách let. Čas je vůči každému objektu relativní, což dále potvrzuje jeho bytostnou nepřístupnost. Každý objekt má svou vlastní neredukovatelnou přítomnost i minulost, kterou nelze pojmout lidským rozumem. Morton spolu s Adornem říká, že je příroda „Nature is simply reified history“.

Člověk jako tvor pohybující se v trojdimenzionálním prostoru nikdy nemůže poznávat hyperobjekty v jejich mnohovrstevnaté celistvosti, ale vždy jen jejich určité časové fáze. Máme přístup k pouhým momentkám, které zkreslují a zjednodušují komplexnost hyperobjektů. Pro vytvoření matematického modelu klimatického rozvratu je potřeba obrovské výpočetní kapacity a složitých algoritmů, které nám umožňují hyperobjekt alespoň z části nahlédnout. Matematika však nedokáže vyjádřit estetickou kvalitu fázování objektů:”The psychotic intensity of Expressionist painting, poetry, and music thus expresses something about the hyperobject much more effectively than a cool mathematical diagram of phasing flows.”

Podobně jako podle Latourova pojetí spolu objekty navzájem interagují a utváří pletivo interobjektivních vztahů. Jednotlivé entity se navzájem překládají a zprostředkovávají vazby s ostatními objekty a navzájem k sobě nemají přímý přístup. Subjekt a mysl je výsledkem takového spletení jednotlivých neuronů, lebky a celého těla. Hyperobjekty jsou pak nejkomplexnější soustavy interobjektivních vztahů, které lze připodobnit k obrovské matrjošce. Uvnitř ní se nachází nespočet menších panenek a i mezery mezi nimi je třeba chápat jako zvláštní objekty. To, co vnímáme jako současnost, je pouze jevovým odrazem hyperobjektů, jejichž esence spočívá v budoucnosti.

„Between these two fundamental forces, the present is nowhere: objects are never present“, protože objekty mají svou specifickou časovost, která narušuje moderní fascinaci přítomností. Stejně jako je trhlina mezi podstatou a tím, jak se nám objekty jeví, tak existuje trhlina mezi minulým a budoucím. Budoucnost hyperobjektů nás nutí uvažovat i budoucnosti bez lidí.